Výtvarnické konfese / Tomas Rajlich

Přepis promluv Tomase Rajlicha z dokumentu ČT art (13. 7. 2015):

Výtvarnické konfese - Tomas Rajlich

V rodině mě samozřejmě ovlivnil tím malováním tatínek,
protože on maloval hodně.
Ale maloval, tak bych řekl, on se znal třeba s Fišárkem,
a maloval takovou trochu jakoby modernu.
Ne, že by byl opravdu obyčejný takový ten
co maluje krajinky v neděli, jo....
Maminka zase psala básně a knihy a hrála ochotnické divadlo,
takže to byla zase ta druhá stránka.
A jinak - já si nemůžu naříkat.
Já jsem se narodil do války, ale měl jsem docela pěkné dětství.
Můj otec byl učitel matiky a výtvarné výchovy.
Takže doma bylo dostatek materiálu,
takže já jsem s ním odmalička samozřejmě maloval.
Dokonce barvou olejovou, takže jsem si mohl dělat,
co jsem chtěl, protože otec měl všechno u ruky.
Dokonce jsme bydleli po válce v Bystřici,
takže jsme měli tak velký byt, že tam měl ateliér.
Takže já jsem se v něm mohl vyřádit jako malé děcko, téměř.
Dokonce jsem ve 49. jako 9letý
vyhrál soutěž tvořivosti mládeže, kterou zavedli komunisti,
protože jsem vystřihl nějaký maškary na jihočeské vesnici.
A jelikož tam byly samý tendenční témata,
jenom jedno tradiční, tak jsem to vyhrál.
Později jsem samozřejmě začal malovat trochu normálně.
Šel jsem na výtvarnou školu, dostal jsem se na Hollarovu,
nebo jak se to jmenuje, protože oni zrušili
tu vyšší umělecko-průmyslovou zrovna v tom momentě,
když já jsem tam přišel.
Tak jsem šel na Hollarku a už jsem maloval normálně.
Ta naše rodina je jedna jediná s tím jménem.
Nějaký takový přivandrovalci.
Ona je dneska rozvětvená v Americe, v Německu a tak.
Jinak, když se řekne Rajlich, tak je to něco jiného než Novák,
protože Rajliši jsou opravdu jedna rozvětvená rodina.
Ať se píší po německu nebo po česku.
Je zajímavý, že se třeba můj strýc strašně radoval,
když objevili, že jeden ze známých předků byl barvířem látek.
A křičel: Vidíš, ony tam ty barvy byly už tenkrát.
Naše rodina vlastně měla židovský původ,
ale už někdy v té inkvizici jsme se samozřejmě stali křesťany.
A jelikož jsem se narodil za války,
tak se o tom nikdy nemluvilo
v rodině ani slovo, o těchto věcech.
Aby děti někde... Spíš, radši, aby o ničem nevěděly.
Tak si myslím.
My jsme válku přežili tak, že tatínek samozřejmě
opatřil nějaký to potvrzení,
jsme tři generace křesťani, nebo co.
A pak bylo dobrý, že naši bydleli v těch Sudetech,
na rakouských hranicích, 
a když to Němci zabírali,  tak odtud utekli.
Tak se tak jako trochu taky ztratili z dohledu.
Na konci války otec musel k partyzánům kvůli tomu,
že ho varoval ten jeden známej, že na něj jdou.
Jinak jsme to přežili
v podstatě dost bezúhonně, bych řekl.
Já jsem neměl s učením nikdy problém.
Protože jako malé děti mají problém s matikou
a s takovýma věcma, protože matika je v rodině,
tak já jsem vždycky prospíval celkem slušně.
Já jsem lehce přiblblý na češtinu, na psaní a čtení.
Spíš na takovýhle věci. Ale jinak jsem prospíval
vždycky normálně a s učením jsem neměl absolutně žádný problémy.
No a na tu Hollarku jsem se dostal napoprvé.
A to ještě dodnes nevím, jestli to bylo tím,
že jsem byl tak dobrej, a nebo jestli to bylo tím,
že tatínek byl komunista a byli jsme z venkova.
Protože to byly takový ty normy.
Kdo dělal zkoušky, nebo ti, co se hlásili,
tak se vždycky brali ti blbci z venkova.
A pokud měli tatínka komunistu, tak to bylo úplně ono.
Takže nemůžu říct, že bych byl geniální chlapec
a že by mě tam vzali kvůli tomu, že jsem něco uměl.
Možná, že to bylo úplně opačně.
Na těch zkouškách byli takoví frajeři,
kteří už kreslili jako Švabinský.
To já jsem nikdy neměl.
Na takový ten supetrrealismus jsem nebyl,
na jsem nebyl vychovanej.
Říkám, já to nechávám jako... Nediskutuju o tom.
Ale když si to tak dneska přeberu, tak možná blbec z venkova
s komunistickým tatínkem
byly ty pravý podmínky k tomu se někam dostat.
Na tý výtvarce, tam jsem byl takový lepší žák.
Protože z blbých předmětů jsem neměl problém
a kreslil a maloval jsem taky slušně.
A tam byli takoví profesoři v té době
ještě velice dobrý, žádný šmejdil.
Ona to byla dobrá škola,
protože ono to bylo velice všestranný.
Tam se učilo vlastně všechno,
takže já jsem tam ke všemu tak jakoby přičuchnul.
Protože tam byly grafický techniky, sochařina,
písmo - všechno tam bylo.
No, nebylo ta tak blbá škola.
Tam jsem se teprve rozhlídl, co se v tom umění děje a dá.
Kromě toho, že jsme museli do toho prvního máje,
tak jsme tam byli dost ušetření od těchto vlivů -
realismu socialistického.
My jsme tam byli vlastně dost izolovaný od tohohle.
Já jsem člověk suprapolitický, by se řeklo,
ale to je jenom tak na oko.
Protože stejně máš názory politický.
A bohužel já mám takový ty názory z politického hlediska
velice nekorektní, vlastně.
Protože z jedný strany bych byl levičák,
jako bývali intelektuálové
v demokratických dobách před válkou.
Na druhou stranu nemůžeš být levičák,
když jsi zažil ty komunisty.
Ale pravičák taky docela nemůžeš být,
protože ono to taky není úplně ono.
Takže já se do tý politiky nevyjadřuju
a dělám si na to své skryté názory.
Protože já si myslím, že politický umění je nesmysl.
A moje umění je absolutně apolitický.
Politický je vlastně jenom tím, v jaké době vzniká.
Takže docela apolitický to u mě nikdy není,
ale já se snažím vždycky takovýhle nesmyslný
demagogický tendence od toho umění oddělit.
Protože si myslím, že to tam nepatří, že jo.
Umění je záležitost vnitřního života.
A politika je vnějšího života.
Ono se to spolu nesnáší.
Já myslím, že umělec by měl být apolitický,
i když samozřejmě musí mít svoje politický názory.
Ale ty viditelně nesmí ovlivňovat to jeho dílo, si myslím.
Já, když jsem přišel na tu akdemii,
tak jsem začal u Laudy na sochařství.
A to byl přesně moment, kdy z tý akademie
odešli takoví lidi, jako byl Nepraš, Koblasa a tak,
kteří se v tý generaci vlastně uplatnili.
To byla ta generace zrovna před náma.
V těch dobách, kdy já jsem tam byl,
tak tam vlastně doznívaly takový konce informelu,
jako Tonda Tomalik, Zbyšek Sion a tihle.
Jak my jsme říkali - uzenáři.
A vlastně ta generace byla důležitá,
protože se pak vyvinula z toho informelu
a z tohohle se vyvinula
celá generace toho tady důležitého umění.
To, co já už jsem byl pozadu za tím.
Z nás se nevyvinulo přibližně nic, pokud vím.
Ale já, když jsem vyšel z tý školy, tak jsem toho realismu měl po krk.
Protože tam se furt dělaly ty palice a realistický věci.
Což neodsuzuju.
Já si myslím, že to vůbec není tak špatný
i pro umělce jako já,
který dělá vlastně plochy a takový věci.
Že ví, jak se to dělá. My jsme pak založili
ten KLUB KONKRÉTISTŮ.
Abychom se ještě zase trochu odlišili
od té generace jednak těch somráků, jak se říkalo,
to byli ti informelové, my jsme jim říkali uzenáři.
Pak začala ta generace, říkali si NOVÁ CITLIVOST.
Kde byl Malich a Boštík. Ale my jsme na to byli
trochu mladý, protože oni byli starší.
Tak jsme si udělali KLUB KONKRETISTŮ.
Ono to nebylo tak špatný, protože my jsme udělali
v těch dobách, kdy já jsem tady byl, pár těch výstav v cizině.
A hlavně kontakty s umělci v cizině, což tenkrát bylo dobrý.
Jenže to dlouho netrvalo. Přišel rok 68
a já se sám divím, že jsme něco takovýho založili.
Ona se tenkrát založila ta NOVÁ CITLIVOST,
takoví ti starší lidi se shlukovali,
tak my jsme taky chtěli.
Když jsem přišel do Holandska, tak toho Hermana Nefrise,
který tam byl jako mladý, ale už známý člen té ZÉROS GRUPY.
Tak toho jsem znal, protože on s námi vystavoval.
Nebo z Itálie tady byli různí výtvarníci...
Nebo Alviani, jeden z nejznámějších umělců té doby,
toho ob artu. Nebo Uncini,
který je dneska jeden z největších italských sochařů.
Ti s námi vystavovali.
A já, když jsem pak utekl a někam jsem přijel,
jako třeba do toho Holandska, tak přišel Herman
a říkal: Tak dneska spíte u mě, že jo?
Hned jsme měli lidi, kteří věděli, když jsi přišel, kdo přišel,
a že by se pro něho mělo něco udělat tak,
aby se neztratil čištěním těch lodí
v Rotterdamu a nezůstal tam na celý život.
Já jsem to stihl tak jako na poslední moment.
Čili ty kontakty člověk měl. A když jsem přijel
do toho Amsterodamu, tak mi jeden z těch kamarádů řekl:
Hele, hlavně neber žádnou práci od emigrantský pomoci ve fabrice.
Protože tam zůstaneš navždycky. Furt říkej, že jsi umělec.
Tak já jsem říkal, že jsem umělec
a chodil jsem si vydělávat načerno, což byla jediná práce
čištění těch tankových lodí. A to se dalo dělat bez daní,
ceduli večer na krk a ráno tě vyplatili.
No a potom mi zorganizovali to, že jsem tam mohl na akademii.
Tam jsem mohl rok chodit, abych se naučil holandsky.
Po roce jsem tam dostal místo asistenta u litografie,
což bylo dobrý, protože to jsem měl vyučený
z tý výtvarný školy, litografii.
No a po roce jsem tam dostal místo profesora.
Ono se tomu říkalo docenti, tak jsem byl vlastně docent.
A vydržel jsem tam 11 let, než už jsem to nepotřeboval,
těch pár korun, co jsem tam vydělal.
Já myslím, že byla velice důležitá ta doba,
kdy já jsem se strefil s těmi studiemi do Prahy,
protože to byly dost liberální léta.
Člověk věděl, co může říkat, co může dělat.
A jako studenti jsme s tím vlastně neměli velký problémy.
Protože dokud nebyl člověk nějaký, že si ho začali všímat,
tak to byla celkem liberální léta, v tý době.
A v tom umění už se taky něco dělo.
Ona ta doba byla nabytá takovým, že už by se něco mělo začít.
Takový ten tlak a teror z těch 50. let hodně opadl, v té době.
Já musím říct - ona je to všechno náhoda a štěstí.
Já musím říct,
že jsem v podstatě měl vždycky veliký štěstí.
Já jsem měl štěstím když jsem se dostal na školu,
měl jsem štěstí i s tím KLUBEM KONKRETISTŮ,
i když vůbec nevím, jak jsme k tomu přišli,
abych tak pravdu řekl dneska po těch letech.
Přišel jsem do Holandska a měl jsem zase štěstí.
V Holandsku třeba zrovna avantgarda.
Nebo ZERO, Holandsku NULA.
To jsem začal dělat taky tady,
že jsem dělal ty kreslený struktury a takový.
Teď jsem tam přišel a já jsem tam pařil mezi ně.
Oni mě hned vzali, jelikož já jsem dělal to,
co se jim okamžitě padlo do noty a patřilo to k tomu.
Tak já jsem měl vlastně strašný štěstí.
To jsem měl štěstí, že jsem přišel mezi ty lidi,
kteří mě okamžitě akceptovali.
Že jsi vlastně jeden z nich, z tý generace,
která dělá takovýhle věci.
Já jsem spíš takový ten - tichá voda břehy mele.
Takže já jsem si vždycky dělal to svoje.
Takže jsem okamžitě po akademii začal dělat jenom abstraktní věci.
Nikdy jsem tím nedemonstroval tak, že bych někoho zlobil.
Vždycky jsem si dělal to, co jsem chtěl.
Nikdy jsem si nenechával ovlivnit tím,
že bych něco měl dělat, aby se to někomu líbilo.
Já jsem takový jako demagog sám pro sebe.
Já si dělám to, co si myslím, že musím dělat.
A když se někdo bude stavět na hlavu,
tak ze mne nakonec bude odbojník.
Ale on si toho radši nikdo nevšímá. Ještě dneska ne.
Takže vlastně žádnej odbojník nejsem, že jo.
Pro mě jedna z nejdůležitějších věcí byla,
když se to tady jako v 68. snad už,
tak Kotalík zorganizoval výstavu v Národní galerii,
což všichni na to koukali, co to je za blbost,
ale pro mě to byl naprosto mezník toho,
že když jsem to viděl, tak jsem si řekl:
o, já tohle klidně můžu dělat.
To bylo pro mě takový potvrzení:
Ano, já jsem na cestě, kterou můžu dělat
a nemusím se na nikoho ohlížet.
Taky jsem se neohlížel. On to tady taky nikdo nechtěl.
A ještě dneska nebude chtít.
Klein, to bylo pro mě jako když se otevře kniha o umění.
A teď mně se to ještě líbilo.
Vždycky jsem byl na tu velkou scelenou plochu.
Ne že bych to tak chtěl nebo dělal,
ale že se takovýho něco smí a může a musí -
to bylo důležitý. 
My jsme tady byli strašlivě přišláplí tou izolovaností.
Ale to je to, co říkám,
že jsem vlastně měl štěstí, protože ta izolace...
Tenkrát na Západě frčel v Paříži op art.
A z toho si pak člověk mohl vyvodit,
že socialistický realismus nebude tak docela to ono.
Čili já si myslím,
že ta doba byla pro mě velice příznivá těmi vlivy.
My jsme potom utekli
a oni ty hranice zašpérovali za 14 dní na to.
A zase zcela řízením osudu jsme skončili v tom Holandsku.
To bylo to správný místo pro mě zase.
Mám štěstí. Celej život. Pro mne je domov tam, kde je má rodina
a kde mám svůj ateliér, to bych tak dneska řekl.
Ale jinak, takový ten domov, co máš pro sebe ten domov,
tak ten domov je v Dírné u Soběslavi.
Tam jsem vlastně načerpal zřejmě do sebe ty nejdůležitější věci.
Ale jinak je můj domov kdekoliv,
kde právě jsem, kde pracuju, co se toho týče.
Nejsem žádný velký vlastenec, ale na tu Dírnou mám slabost,
protože to je vesnička toho mého dětství.
A teď jsem se vrátil. Vrátil jsem se z prostých důvodů.
Člověk už je starej, že jo.
Smrti se nebojím.
To jsem se bál, když mi bylo 30 nebo tak nějak.
To je úplně normální.
Ne, že bych tam chvátal, to ne, ale ta představa,
že bys byl nesmrtelnej, je podle mě velice hrozná.
A já jsem samozřejmě pokřtěný křesťan, když jsem se narodil.
Ale potom nám to komunisti vyškrtli, že jo,
to už jsme nebyli takzvaně nic, bez víry.A já taky se k ničemu nehlásím
a taky hlásím vždy, že žádnou víru nemám.
Ale stejně každý slušný umělec má jakousi svou víru.
Víru v to celý univerzum. To má asi každý.
Možná, že je nějaký pán Bůh, který to všechno řídí,
ale to je mně v podstatě úplně jedno.
To je svět a to univerzum, jak běží,
tak má své zákony a tak běží a musí běžet.
A důležitý je, aby člověk ty zákony ctil
a pasoval do toho univerza.
Na to nemusím běhat po nějakých kostelech.
Já si myslím, že to správný náboženství
je ta spiritualita, která se odrazí v tom umění.
Nikoliv v tom kostele, v tom kostelničení.
A každý slušný umělec, a dokonce hlavně abstraktní umělec,
má tu spiritualitu v tom umění.
Ta tam je. Není vidět, ale je tam cítit.
Proč se maluje? Proč vůbec vzniklo umění?
Umění je jakési předávání emocí. Nic jiného.
To jsou takový diskuse pro kunsthistoriky, pro estetiky.
Umělec má svoji demagogii a podle ní to musí jít.
A když ten obraz umělec
považuje za dobrej,
tak, jak ho chce mít, tak se můžou najít lidi,
kterým to říká něco.
A to jsou ti správní diváci, kteří z toho taky něco mají.'
Ti, kterým to nic neříká, tak ten obraz není pro ně,
ten je pro někoho jiného. A tím je to vyřešený.
Obraz je vlastně jako báseň.
A kdo dneska ještě čte básně, že jo?
Touhu po iluzivním malování jsem teda nepocítil nikdy.
Naopak jsem pocítil touhu dělat ty obrazy
co možná nejméně iluzivní.
Malířství je vždycky iluze.
To je kus papundeklu nebo plátna a tam naplácaná barva.
A teď se na tom vidí něco, co tam vlastně není.
Když se podíváš na Rothka zblízka,
tak je to velkým štětcem
takhle popatlaný nějakýma barvama.
Když se na to trošku koukneš, tak koukáš jako jelen,
co to má za grády a za spiritualitu, že jo.
Nebo to je iluze vždycky. To malířství je iluze.
Protože to je něco nepřirozeného.
Ty máš plochu a chceš s tou plochou
někomu vemluvit, že něco vidí. Co tam není namalovaný.
On něco vidí, ale to, co je důležitý,
je to, co tam nevidí, jo?
A to je stejný i v tom monochromu, nebo i v tom, co tam já maluju.
Protože je to iluzivní malířství.
Není to to, co tam vidíme, ale to, co tam vlastně je navíc.
Jako maluju nějaký ty obrazy,
tak je maluju vlastně z větší části pro sebe.
Protože já je maluju tak, jak to já chci.
Aby vyhovovaly mým představám, mým emocím a tak dále.
Ale když se najde někdo, kdo se na to podívá
a vyvolá to v něm jisté emoce, tak je to dobrý.
'Tak to je ten správnej divák.
Ten, co mu to nic nedělá, tak to je ten nesprávný divák.
Pro toho to nemá cenu. Pro toho to nemaluju.
Ale pro toho jednoho třeba z těch padesáti,
kterýmu to něco říká, který z toho něco má,
tak pro toho to maluju.
Ale v podstatě každý malíř to maluje pro sebe.
Protože on je ten první divák.
On vidí, jestli tam je to,
co tam není.
To vidí ten umělec první, když to nevidí,
tak toho malování může rovnou nechat.
To nemá vůbec cenu.
Já se nenudím v životě.
Já nejsem ten penzista, který neví, co by.
Protože právě nemá co dělat.
Já mám furt co dělat, ještě na sto let.
Ale dokud jsi jakž takž zdravej, dokud můžeš dělat to,
co chceš dělat, tak prosím, rád.